První skutečně velké oligarchy stvořila privatizace v devadesátých letech (podobně jako ty slovenské). Oligarchové se hned od počátku snažili zvyšovat svůj vliv na politiky. Sponzorovali politické strany, aby mohli levně získat lukrativní státní majetek, který se privatizoval (kupónová privatizace) nebo „prodával“ (FNM, ČKA apod). Když už většina majetku privatizací prošla a prostor pro spekulace se zmenšoval, začali oligarchové hledat další možnosti. Staré metody prostě přestávaly stačit. Zaujal je Fond národního majetku, Pozemkový fond, konsolidační agentura, zdravotní pojištění, dotace, investice v zahraničí atd.
Po našem vstupu do EU začal sílit tlak na implementaci „západních“ politických standardů zejména v oblasti potírání korupce, profesionální (a nezávislé) státní správy. Se vstupem do EU jsme zároveň také začali „přebírat“ čím dál více norem evropské legislativy. Ta je v oblasti kontroly dotací a státních výdajů často o dost přísnější, než bylo (a je) v naší zemi zvykem. Některým oligarchům tak postupně začal narůstat problém, jak si svoji pozici a majetek uhájit (Klausova prezidentská amnestie 2013 nestačila všechno pokrýt). Tlak z EU na transparentnější vládnutí ale rostl neustále a rozdíl v úrovní zkorumpovanosti se nezmenšoval. Přesto vše probíhalo za kontroly médií, která kauzy skoro ani nestíhala publikovat.
Situace se ale skokově začala měnit od roku 2011. Tehdy se jeden z nebohatších oligarchů rozhodl, že sám vstoupí do politiky (a nebude si už muset zajišťovat výhody jen prostřednictvím spřátelených politiků). Toto rozhodnutí začalo dramaticky měnit (a narušilo) těžce udržovanou rovnováhu politické moci a její kontroly. Nebylo to poprvé, kdy se o to narušení někdo hodně vlivný pokusil (vstoupit do politiky už dříve zkusil např. pan Bárta a „jeho“ Věci veřejné), ale nikdy se to kvůli následně zveřejňovaným kauzám v médiích nepovedlo na dlouho udržet. V následujících volbách většinou příšel od voličů trest za testuhodné chování.
Pravděpodobně by se to nepovedlo ani Andreji Babišovi, pokud by neudělal jednu důležitou změnu v přístupu. Po dvou letech jeho úvodního snažení (s paní Jourovou), jako první z oligarchů pochopil, že bez větší kontroly kritických českých médií, se nikam jeho záměr nemůže posunout. Správně si spočítal, že nestačí jen něco nabulíkovat veřejnosti a získat tím slibný volební výsledek. To mu k dlouhodobému udržení moci nebude stačit.
A tak se rozhodl jako protřelý obchodník. Část vlivných médií si prostě koupil a tím jednoduše eliminoval jejich kritický hlas. Koupí svých kritiků si nejen sám mohl vytvořit dokonalý image „bojovníka“ s korupcí, ale hlavně se zbavil značné části „nebezpečné“ novinářské kritiky. Zpočátku jsme mnozí vůbec nechápali, co se děje. Proč padla (za tak dramatických okolností) zvolená vláda Petra Nečase a vystřídala jí vláda, kterou si sestavil ze svých kamarádů Miloš Zeman. Rusnokova vláda ani po půl roce neústavního vládnutí nezískala důvěru poslanecké sněmovny. Ale oligarcha Babiš už tehdy začal předvádět, jak se síla soukromých médií může dokonale zúročit nejen v byznise, ale i v politice.
Jakmile ten mechanismus využití mediální moci uviděli někteří další oligarchové, začali (ti nejchivější) rychle Babiše napodobovat. Na mediálním trhu začali skupovat všechno, co se dalo. Mezitím se ale Babišovi podařilo vstoupit do vlády a tím před nimi získal nesmazatelný náskok. Na začátku se AB prezentoval jako manažer a „bojovník“ s matrixem, ale po dalších volbách už se z něj stal symbol pro zneužívání moci a střetu zájmů obřích rozměrů (a četnosti). Ovládnutím české vlády oligarcha získal strategickou výhodu a jistý náskok před ostatními oligarchy. Ti nějak potřebovali vyrovnat jeho výjimečné mocenské postavení. Nikdo z nich neměl politické vládní hnutí k dispozici, i když se o to někteří snažili (a snaží doposud). Nechtělo se jim totiž chodit „źmůlať čepiců“ k Babišovi. Tak začali chodit za Zemanem a využívat svoje média k ovlivňování názorů veřejnosti ve svůj prospěch. Občas v nich poškádlí Babiše, zveřejněním bulvárních informací (typu ministr Primula v restauraci na Vyšehradě). O žádnou investigativní novinářskou práci se ale nejedná. V Blesku, na Nově, Primě a jinde tiskli někteří novináři řadu zpráv „na zakázku“ podle zadání svých majitelů.
Někteří oligarchové měli navíc i dost vlastních obchodních zájmů v Rusku a v Číně, takže se jim vyplatilo „investovat“ čas a peníze, aby mohli ovlivňovat českou zahraniční politiku. Proto ta jejich nepřetržitá angažovanost u prezidenta Zemana, který se stal převodovou pákou jejich zájmů proti Babišovi. Protože za Zemanem stála řada z nich a byli podobně bohatí jako Babiš, vytvářeli tím i sílu a moc „jejich“ prezidenta. Vliv Zemana tím byl daleko vyšší, než by byl za normální situace jako pouhopouhého politika. Jeho moc je totiž vystavěná nejen na podpoře Číny nebo Kremlu, ale i na podpoře „všemocné“ oligarchické skupiny, která má svoje finanční zájmy.
Kam až takové vměšování oligarchů do české zahraniční politiky může vést, jsme viděli během dvou posledních období vlády Andreje Babiše a Miloše Zemana. Kakofonie hlasu české zahraniční politiky byla naprosto neuvěřitelná. Byla tím dlouhodobě poškozovaná nejen naše reputace v zahraničí, ale ohrožovány i bezpečnostní vazby. Nakonec byly oligarchickým způsobem vládnutí ohroženy i samotné životy občanů. Během covidové krize se to v plné nahotě ukázalo. Nezměnila na tom nic ani snaha některých státní úředníků, koaličního partnera, odborníků ani samotné občanské společnosti. Stačí se podívat na statistiku zemřelých na Covid a Babišův worst-in-covid způsob „zvládání“ zdravotnické kalamity. Ukázalo se, že řídit stát a jeho občany jako firmu rozhodně není možné. A to ani ze Strakovy akademie, ani z pražského Hradu.
Sepsáno na základě inspirativního textu knihy Ondřeje Závodského – Čas oligarchů.
——————————-
O tom, kdo je oligarcha a jak se obecně chová, si můžete přečíst kdekoli, třeba na Wikipedi. O tom, jak to chodí s oligarchy v České republice, si můžete přečíst v mimořádné knize Čas oligarchů od Ondřeje Závodského. Autor u Babiše nějaký čas poctivě pracoval na Ministerstvu financí a zná ho tedy lépe, než my všichni dohromady. Ale nepíše jen o Babišovi. Mluví i o Kellnerovi, Dospivovi s Haščákovi, Křetínském a dalších… Doporučuji přečíst.
